Ostrava - V rámci putování za fenomény hospod, které nestárnou, se dnes zastavíme v hostinci U Dlouhých v Ostravě-Přívoze. Tato poctivá „nalévárna“ na hlavní křižovatce u sadu Boženy Němcové letos oslaví sto patnáct let nepřetržité existence.
A je proto dnes bezesporu nejstarším zachovalým hostincem v Ostravě. A navíc má už dnes v pořadí pátého čekatele (dědice) ze stejného rodu Dlouhých, který má teprve čtyřiadvacet let, ale už má v hlavě srovnaný další vývoj tohoto klasického hostince.
Kvůli vzpomínání na historii hostince se minulý týden sešli v hospodě tři generace Dlouhých. Dědeček Radomír, papírově nejdelší majitel hostince, otec Petr, který v době rozhovoru čepoval za pípou pivo a syn Jan. Ten se řemeslo vyučil v hotelové škole, ovšem nikam do pětihvězdičkových podniků nemíří. „Pobavilo mne, když nám profesorka ve škole jednou řekla, že pokud se nebudeme dobře učit, můžete skončit někde ve výčepu U Dlouhých. A nevěděla, že já ani nic jiného neplánuji,“ říká pokračovatel tradice majitelů hospod.
Jeho pra-pra-pradědeček Karel Dlouhý založil hostinec na už tehdy vcelku frekventovaném místě jako jeden z prvních českých hostinců v tehdy hodně německém Přívoze. Pocházel z Lipníku nad Bečvou a jeho spolupracovníci mu finančně pomohli koupit dům a otevřít v něm v roce 1892 hostinec. Pro srovnání, ostravský pivovar a první český pivovar v Ostravě vznikl až o pět let později. „V tom roce bylo v Přívoze šestnáct hospod, ale jen dvě byly české,“ popisuje tehdejší situaci historik ostravského muzea a také potomek původních majitelů hostince Jaromír Dlouhý. „Karel Dlouhý si zakládal na tom, aby jeho hostinec byl opravdu český. Nejprve bral pivo z Lipníku, poté ostravské. Kupoval do lokálu pouze české noviny a s oblibou dával najevo své češství,“ a dokládá to například výtiskem novin z 27. června roku 1906.
Tehdy, den předtím, než přijel na návštěvu Ostravy rakouský císař František Josef, Karel Dlouhý inzerátem oznamoval, že v ten den se v jeho hostinci odbude dostaveníčko českých hostí. Pro zajímavost: vstupné na tento koncert tehdy činilo 32 haléřů, jedno pivo stálo 8 haléřů a za deset hodin tvrdé práce v podzemí si tehdy havíř vydělal tři koruny!
V roce 1893 byl v hostinci U Dlouhých založen český vodácký spolek Perun, fungující dodnes, a sám Karel založil s dalšími Čechy Čtenářský spolek, který propagoval české knihy, pořádal přednášky, básnické večery a podobně.
Především ale hostinec U Dlouhých točil dobré pivo. „Dodnes tlačíme pivo vzduchem, poctivě se staráme o výčepní zařízení a snažíme se ho dobře načepovat “ říká současný majitel Petr Dlouhý. Dědeček Radomír Dlouhý vzpomíná, že on sám musel čepovat pivo už ve čtrnácti letech. „Táta Vladimír mi brzy, v roce osmačtyřicet, zemřel a nezbylo, abych pomáhal s bratrem mamince Marii. A tak jsem obsluhoval už jako nezletilý. Ale jen krátce, protože v padesátém roce nám komunisti hospodu vzali. Máma v ní mohla ještě pracovat asi rok, ale pak už tady mohla jen v domě bydlet,“ říká Radomír Dlouhý s tím, že se nakonec jeho maminka z domu odstěhovala někdy v roce 1967.
On sám se musel vyučit v průmyslu a pracoval jako dělník. „Někde jsem nedávno četl, že komunisté tehdy hostinec řádně koupili za více než osmdesát tisíc. Maminka však nikdy o žádných penězích nemluvila.Hospodu jsme v roce 1991 získali v restituci zpátky. Ovšem v katastrofálním stavu,“ říká muž, na něhož a jeho bratra matka přepsala hostinec hned po smrti otce. „A tak jsem papírově nejdelším majitelem hostince od roku 1948, ovšem fakticky jsem se na svůj majetek mohl dívat jen z ulice,“ říká Radomír Dlouhý. „Paradoxně se však nejlépe dařilo hostinci právě v dobách totality. Chodily sem denně stovky lidí mířících do práce na šachty, do průmyslových podniků. Byla tady přestupní stanice příměstských autobusů a tramvají. Ráno, ve dvě hodiny odpoledne a v pět odpoledne tady bylo narváno a v létě byly dny, kdy se tady vyčepovalo až dvacet šest sudů piva,“ vzpomíná.
Z vyprávění zná však i doby, kdy byl hostinec na pokraji krachu. „Například v době hospodářské krize ve třicátých letech byly dny, kdy v tomto lokále seděli jen dva lidé. pili pivo při svíčce a protopili jsme více než vydělali,“ říká Radomír Dlouhý.
Hostinci pomohla až výstavba kuželny. „Moje maminka dostala věno a za to ji otec postavil. Na povrch dokonce použili krev z jatek,“ udivuje Radomír Dlouhý a vysvětluje, že krev se tehdy smíchala s celinou a vytvořila se směs podobná betonu a ta se rozlila jako povrch kuželny. „Ale to nebyl žádný bowling řízený počítačem. Musel se vždy najmout stavěč, který kuželky za nějakou odměnu ochotně stavěl,“ říkají Dlouzí.
Hostinec si ostatně pomáhal v těžkých dobách všelijak. „Například jsme měli výbornou kuchyni za protektorátu. Maso pořádně nebylo a tak přišla na řadu dovednost. A na jídelníčku se objevily dušené ledvinky, játra s rýží, vepřové nožky, či dokonce vepřové ocásky s křenem,“ říká nejstarší z rodu Dlouhých. „Také se zde pořádaly myslivecké hody.“
Rád také přidává k dobru historku z cesty prezidenta T.G. Masaryka v roce 1924. „Průvod s prezidentem jel okolo a žíznivý T.G. Masaryk prý nechal zastavit a poprosil u nás v hostinci o sifon. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že u nás použil i WC, ale to nemáme na sto procent potvrzeno,“ říká Jan Dlouhý. „Často nás také kdysi dávno navštěvoval operní pěvec a herec pan Přemysl Kočí, který si zahrál například v Chobotničkách, či ve filmu Ještě větší blbec, než jsme doufali a dalších.“
V době protektorátu se v hostinci stravovali třikrát denně Němci. „Měli vlastní kuchaře a vlastně doposud nechápu, jak se s maminkou k jednomu sporáku, který tady byl, vůbec mohli vlézt,“ říká dnes nejstarší z rodu Dlouhých a začíná popisovat den, na který si osobně pamatuje a který by nechtěl už nikdy zažít. Byl to den, či spíše noc, kdy Rudá armáda osvobodila Ostravu.
„Přišli směrem od Hlučína a lidé je nejprve nadšeně vítali. Přitom zastřelili nějakého kolaboranta, jenomže ho nechali tři dny ležet před domem. K večeru v den osvobození přišel k ním do hostince nějaký náš štamgast s ruským velitelem. Jestli bychom na bumážku nevykouleli osvoboditelům jeden sud piva. Stalo se a mysleli jsme, že bude pokoj, ač už táta ten sud nikdy neviděl ani prázdný,“ vzpomíná muž, který měl tehdy jedenáct let.
Když slunce zapadlo, přišli Rusové znova. Prý hledají, jestli v hostinci není nějaký Germán. Během dalších hodin se stal hostinec průchodním místem. Rudoarmějci brali z domu všechno, snědli veškeré maso a vypili všechno pivo včetně parfémů paní Dlouhé, které obsahovaly alkohol. „Osobně jsem viděl rudoarmějce, kteří si neuměli poradit se sudem piva, tak ho nabodli bodákem Pivo nechali vytékat do lavoru a z něj pak v kleče chlemtali pivo jako vlčáci,“ vzpomíná Radomír Dlouhý.
Tento rok prý podle pánů Dlouhých nastane někdy v létě den, kdy počet vyčepovaných piv za stopatnáctiletou historii hostince dosáhne sta tisíc hektolitrů. „To množství by se vlezlo přibližně do deseti takových vodojemů, jaký stojí u Nové Huti,“ říká pyšně Radomír Dlouhý.
Ovšem i hostinci U Dlouhých snížila návštěvnost restrukturalizace průmyslu na Ostravsku a zavírání šachet. „Poté, co tady císař nechal natáhnout z Vídně koleje, tady bývalo železničářské město. Byl tady průmyslový podnik, kolem šachet bylo plno domů a bydleli v nich žízniví havíři a dělníci. Jen v bloku kolem hostince bydlela tak stovka lidí,. Dnes jich tu bydlí šest. Některé domy zmizely a až se dostaví dálnice, má se k ní přesunout dopravní terminál. A hostů bude ještě méně,“ říká Radomír Dlouhý.
Jeho vnuk to však moc černě nevidí. „Chceme se více zaměřit na kuchyni, tradici, chceme časem nahoře z půdy udělat nějaké ubytování, hospodě vdechnout retro styl a chceme začít pořádat akce, které přitáhnou lidi. Je to sice plán a práce tak na dalších patnáct let, ale věřím, že lidi se budou chtít stále více bavit a že nepřestanou mít rádi dobré pivo,“ říká optimisticky a dodává, že právě uběhlý Silvestr už pořádal jako konkrétně zaměřenou akci. „Byl v leteckém stylu, první místo v tombole byl vyhlídkový let nad Ostravou a místo bylo na letenky. Měli jsme narváno,“ říká Jan Dlouhý.
